Pověsti

Legenda o zázračném obrazu sv. Salvátora

 

Když se 26. 7. 1648 Švédové zmocňují Hradčan a Malé Strany a začínají plenit rudolfínské sbírky v Praze, ukořistí mezi jinými i obraz Spasitele, namalovaný na lipovém dřevě. Při převozu ale vypadl z vozu a anonymní nálezce jej prodal jednomu z úředníků Ferdinanda Slavaty.
Nový majitel se vydal do Chrudimi, cestou ovšem vážně onemocněl. Byl ošetřován v domě na resselově náměstí, který patřil Janu Pfeifferovi. Majiteli domu před smrtí obraz také daroval. Švédové však nešetřili ani Chrudim. Pfeiffer s celou rodinou odjel do bezpečí a dům svěřil své služebné Dorotě. Záhy jej obsadili švédští vojáci. Dlouhou chvíli si krátili hrou v kostky, právě o zmíněný obraz. Když všem padla shodná čísla, jeden z vojáků jej ze vzteku probodl dýkou. Další po obrazu mrští konvicí a pak už rány jen přibývaly. V místech ran se prý z obrazu náhle řinula krev! Vyděšení vojáci jej odhodili a služebná Dorota bezpečně ukryla. Když se pán vrátil, vylíčila mu celou událost. Pfeiffer dal ihned obraz opravit, přesto se krev na něm i nadále objevovala. Majitel nakonec obraz věnoval církvi. Arcibiskupství v Praze jej prohlásilo za zázračný. Obraz byl nakonec umístěn na své současné místo, do kostela Nanebevzetí Panny Marie ne Resselově náměstí v Chrudimi. K obrazu se pak konaly slavné poutě a procesí, a to zejména v dobách morových epidemií.

 

kostel Nanebevzetí Panny Marie

foto: Kostel Nanebevzetí Panny Marie - zde je v současnosti "zázračný" obraz umístěn

 

O bezhlavém kapucínovi

Jde o nejvýznamnější chrudimské strašidlo. Dle pověsti vstoupil do zdejšího kapucínského kláštera mladík, který při vstupu přijal klášterní jméno Fortunát, což znamená štěstím obdařený. Ale jméno mu mnoho štěstí nepřineslo. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání běžného života a tak se stalo, že se seznámil s paní Voršilovou, manželkou zámožného řezníka. Když se však jednou řezník vracel domů, zahlédl oknem, jak Fortunát klečí před paní Voršilovou a pravděpodobně jí vyznával city svého srdce. Řezník vlétl do místnosti a jedním rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Useknutou hlavu zabalil do kusu látky a hodil ji do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl do „kapucínské“ valy a šel se udat. Kapucín bez hlavy nenalezl pokoj ani po smrti a občas se na valech zjevoval, když klášteru hrozilo nějaké nebezpečí nebo pohroma.

kostel sv. Josefa

foto: Kostel sv. Josefa, který byl dříve součástí kapucínského konventu, nyní zde najdete Muzeum barokních soch

Hotel Bída

Důvodem pojmenování někdejšího hotelu Bída (čp. 32/IV na Masarykově náměstí) byla nespokojenost císaře Josefa II. s obsluhou v roce 1778.

Současná budova připomíná  slávu někdejšího hotelu provozovaného od roku 1850 Matějem Štěpánkem a jeho potomky. Především po renovaci Adolfem Štěpánkem v roce 1897 patřila Bída se svými 50 pokoji k největším hotelům východní Čech a její restaurace a kavárna k nejvyhledávanějším při pořádání významných společenských a kulturní podniků či politických schůzek. Mnohokrát zde byli také hoštěni významní návštěvníci města – mj. i prezident T. G. Masaryk v roce 1920.

Zmíněná pověst ovšem souvisí s dobou, kdy na tomto místě služby přijíždějícím návštěvníkům města poskytoval předchůdce proslulého hotelu – zájezdní hostinec U Bílého lva. V květnu a červnu 1778, v době sporu mezi Rakouskem a Pruskem o tzv. bavorské dědictví, v něm bydlel syn rakouské panovnice, tehdy již římskoněmecký císař, Josef II., který v okolí města zkoumal možnosti pro vybudování opevnění na ochranu proti pruskému vpádu. S poskytovanými službami hostince však nebyl údajně příliš spokojen, a tak svou nespokojenost s obsluhou dal hlasitě najevo poznámkou: „Je to bída“.

Hostinec U Bílého lva pak byl řadu desetiletí chrudimskými občany označován jako „Bída“, oficiálně byl však takto pojmenován až ve 2. polovině 19. století nový hotel rodiny Štepánků.  Není bez zajímavosti, že nové jméno hotelu spojené s tradovaným nepříliš lichotným vyjádřením o úrovni poskytovaných služeb z úst budoucího českého panovníka nijak neuškodilo prosperitě podniku.

V 50. letech 20. století byl hotel Bída vyvlastněn a proměněn na domov učňů a později svobodárnu zaměstnanců Transporty a od roku 1956 zde sílilo ředitelství státních lesů. Většina chrudimských občanů si však tento objekt spojuje především s prodejnou potravin umístěnou v přízemí budovy.